Mrtvá na pramici (19)

Autor Jiří Pešaut · Publikováno 29.5.2017 · Aktualizováno 31.8.2017

Za pár týdnů Bílka propustili z vazby.

Zašel jsem za Procházkou, aby mi to vysvětlil.

„Jak to, že je Bílek na svobodě?“

„Neudělal to.“

„To není možný, vždyť máme tolik důkazů!“

„Dana Tauchmanová změnila výpověď. Tvrdí, že byla u Bílka dobrovolně i s Luckou, a že jí nic neudělal. Prý její kamarádka odešla z vily sama.“

„To je přece nesmysl!“

„Nešťourej se v tom. Bílkovi maj známosti vysoko, prej maj někoho až v Ústředním výboru KSČ, nejspíš někteří z nich byli jejich klienti. Stáťáci nám dali jasně najevo, abychom od toho dali ruce pryč. Radím ti dobře, tohle je potřeba zamést pod koberec.“

„Jak zamést pod koberec? To přece nejde!“

„Ale jde. Podívej, stoprocentně přímej důkaz stejně nemáme, vlasy, otisky, kabelku, to všechno můžou vysvětlit jinak, a ta Dana proti nim už vypovídat nebude, evidentně se jich bojí, a já se jí nedivím. A řeknu ti to upřímně: i já bych nerad přišel o flek. Přes příkaz od Stáťáků jít nesmíme. A i kdybychom něco našli, stopl by to prokurátor. Jestli nechceš přijít o místo ani ty, radím ti dobře, dej od toho ruce dál. Ono by taky nakonec nemuselo jít jen o místo, ale i o kejhák!“

Jenomže já se s tím smířit nedokázal. Zařekl jsem se, že najdu proti Bílkovi důkaz stůj, co stůj. Tak nezlomný důkaz, že ho za ty mříže prostě dostane.

Ještě tu noc jsem se vrátil do Bílkovy vily.

Byla opuštěná.

Potichu jsem se vkradl dovnitř a jen se slabou baterkou jsem jako zlodějíček prohledával znovu celý příbytek. Otevřel jsem každou skříňku, každý šuplík. Ale nalezl jsem jen pakl tuzexových bonů. Jenže díky tomu jsem si vzpomněl, že jsme jednu bankovku bonů nalezli na druhém břehu řeky. Napadlo mě, že bych měl pátrat tam. To místo nikdo nijak víc neprohledával. Třeba se Lucka nějakým způsobem dostala z auta, a právě tam došlo ke rvačce. Mohla ztratit nějakou drobnost, kterou jsme nehledali. Nebo tam najdu něco, co patří Bílkovi. Byla to moje poslední naděje.

Nemohl jsem se dočkat rána, až bude svítat a pořádně vidět. V práci jsem si vzal volno, abych měl na pátrání klid. Šéf mi ho dal bez dotazů, asi myslel, že mi to pomůže celou situaci strávit. Procházel jsem místa, kde jsem na začátku pátrání našel ty bony. Důkladně jsem prozkoumával každý metr.

A ukázalo se, že mé domněnky jsou správné. Nakonec jsem nalezl ve vysoké trávě nejen náhrdelník, který mohl patřit Lucii, ale i peněženku plnou tuzexových bonů, západoněmeckých marek a jiné tvrdé měny, na které by se našly nepochybně Bílkovy otisky. A také: vylomený zub. To uzavíralo řetěz důkazů do naprosto nezpochybnitelného kruhu.

Stál jsem vítězoslavně ve vysoké trávě, když vtom najednou stébly zasvištěla kulka, následovaná hlukem výstřelu, a zaryla se do země poblíž mě.

Někdo po mně střílel.

Rychle jsem sjel po břehu, skočil do vody a snažil se uplavat pryč.

Strhával mě proud, ale to mi nevadilo. Naopak, co nejčastěji jsem se potápěl, abych nebyl vidět.

Další střely se zařezávaly pod vodní hladinu a já cítil, jak mě míjí doslova o milimetry.

Mohl jsem si vsadit, jestli se dříve utopím, nebo zda mě zastřelí.

Postupně jsem se však dostal do větší hloubky.

Plaval jsem pod vodou co nejvíce u dna.

Mám celkem dobrou výdrž, mohl jsem takhle uplavat pod hladinou dobrých třicet metrů. Navíc mi pomáhal proud.

Podařilo se mi uniknout.

Do práce jsem se nevrátil.

Naopak.

Bylo mi jasné, že i když tohle přežiju, stejně přijdu o místo. Navíc jsem nepochyboval, že v tomhle nemají prsty jenom Bílkovi, ale i tajní, stáťáci neboli, jak se také říká, estébáci. Nikdo přece nevěděl, kam se chystám, museli mě sledovat, a na to, abych si jich několik hodin vůbec nevšiml, to nemohli být amatéři.

Několik týdnů jsem se skrýval u dobrého přítele mých tehdy již mrtvých rodičů, žena měla o mě oprávněně strach a já o ni. Vyslýchali ji, sledovali.

Ale po nějakém čase polevili. Režim utahoval šrouby a potřeboval tyhle lidi na spoustu jiné špinavé práce.

Povedlo se mi ženu kontaktovat a oba jsme se shodli na jednom. Za téhle situace nemělo smysl tady zůstávat. Nikdy už bych se nedostal ke slušné práci, děti, které jsme chtěli mít, by tu neměly šanci studovat, a dokonce bych si tu nikdy nemohl být jistý ani životem.

Do měsíce jsem se přes svého známého dostal i se ženou za kopečky. Nebylo to jednoduché, nejdřív mi nevěřil a považoval mě za provokatéra, ale nakonec nám pomohl a jednoho krásného zimního rána jsme oba vylezli z krabic na návěsu jednoho kamionu na čerstvý vzduch západoněmeckého městečka Waidhaus.

Na dvacet let se pak stal mým novým domovem Mnichov.

XVIII.

Jednou za čas dostanou rybáři chuť vyrazit někam dále od domova, poznávat nové kraje a rybářská místa. Proto asi týden před rybářským plesem podnikli chlapi z Pískové Lhoty, tedy Tonda, Láďa, Pepa a s nimi i malý Vašek, dvoudenní rybářskou výpravu na Seč.

Slibovali si hlavně úlovky pěkných okounů a candátů, konec září býval jejich čas, ale mohla je překvapit i nějaká ta štička. Vzali si s sebou i kaprařinu, aby využili volný čas co nejlépe.

Vaškova mamka byla chvíli proti, bála se, že jejího synka parta starých chlapů z hospody svými řečmi akorát tak zkazí, ale nakonec ji Vašík uprosil. Tonda jí „na oplátku“ zakoupil masážní a wellness proceduru v Poděbradech, aby si o volném víkendu skutečně odpočinula, a slíbil, že se o Vaška dobře postará. Jejich vzájemný vztah se pozvolna prohluboval, i když vše zůstávalo pouze na přátelské úrovni a ani jeden z nich na nic netlačil.

Když se Tonda zmínil, že s sebou vezme malého kluka, Pepa s Láďou protáhli rozmrzele obličeje. Neměli moc zájem se starat o malého prcka, podobné výpravy nebývají jen o chytání, ale i o pití a v některých případech i o poznávání krásy tamních žen. S Vaškem byly jejich plány omezené. Tonda je však přemluvil a slíbil jim, že jim přečte konec své nedávno dopsané detektivky. Nejspíš právě tohle je přesvědčilo, že nakonec souhlasili.

Ubytovali se v penzionu Hájenka. V rychlosti vybalili a už spěchali k vodě. Nemělo smysl ztrácet čas.

Lesklá hladina Seče na ně zapůsobila jako moře. Stáli několik minut bez hnutí na břehu a nasávali místní podmanivou atmosféru. Jako by se před nastávajícím rybářským soubojem s přírodou zdravili. Byla v tom spousta opravdového respektu a úcty.

Strávili u řeky nádherné odpoledne, všichni nějakou tu rybku ulovili a chystali se domů, když tu Vašek vykřikl:

„Mám!“

Tahal něco většího. Ryba prchala proudem, skákala přes kameny, až vystřikovaly gejzíry vody vysoko nad hladinu, snažila se ukrýt pod břehem a později v hlubší tůni. Brzy bylo jasné, že se jedná o statného pstruha. Nádhernou rybu, sen mnoha rybářů. Tonda Vaška pozoroval a cítil se přitom šťastný. Na svého syna neměl tolik času, první léta v emigraci musel tvrdě dřít, život mu proklouzl pod rukama a teprve nyní jako by dostával s tím malým klukem novou šanci.

Šanci ovšem dostal i pstruh a dokázal ji využít, Vašek nedokázal zvládnout jeden z jeho posledních výpadů a rybě se muška uvolnila z tlamy. Mrsknul sebou a rychle pádil do bezpečí.

Vašek byl samozřejmě zklamaný, ale nesl to statečně.

„Nevadí, Vašku, určitě v životě ještě nějakého pstruha chytneš,“ utěšoval ho Tonda.

„Ale ne takového.“

„Každý si svou životní rybu chytne, věř mi.“

„A tys ji už chytil?“

„Doufám, že ne. I když možná…“

Vašek se na Tondu podíval a pochopil. Víc už nepotřeboval slyšet.

Odcházeli domů. V srdci potěšení a šťastní.

A Tonda si v duchu prozpěvoval svou oblíbenou písničku: Kam zmizel ten starý song.

Asi proto, že byl nadmíru spokojený.

Jako by právě ulovil svou životní rybu.

Nebo jako by se mu alespoň přiblížila.