The Times They Are A Changin‘
Žhavý nedopalek se míhal kolem nově otevírané krabičky. Vytáhl cigaretu, vklínil mezi rty a ještě doutnajícím oharkem si ji zapálil. Zamáčkl ho do šedavé hromádky v broušeném popelníku uprostřed stolu a celou tu dobu s přivřenýma očima vtahoval kouř. Vydechl směrem ke stropu a chvilku pozoroval, jak sivý oblak naráží na vír vzduchu pod pomalu se otáčejícím větrákem a rozplývá se do oparu líně se převalujícího pod stropem.
Upil z poloprázdného půllitru a podíval se na spolusedícího.
„No, tak?“ popotáhl a rukou, v níž držel zároveň cigaretu i pivo, si utřel nos.
„Počkéj, přemýšlím…“ pisklavým tichým hlasem odpověděl přísedící a zamyšleně se díval do vlnící se zlatavé tekutiny ve sklenici, kterou pohupoval před sebou mezi prsty.
„Takže… Co už si drahně let nezažil a co bylo před lety úplně běžný…“
„Nó…“
Oba půllitry se zvedly, každý ke svým ústům a vyprázdnily se.
Muž, který kouřil, uchopil obě prázdné sklenice a přesunul je na vzdálenější roh stolu. Mávl směrem k výčepu.
„Napadá mě tisíc věcí… Ale říkals, že to nijak nesouvisí s komoušema, jo?“
„Přesně. Je to věc, která byla určitě běžná po celým světě… Je to záležitost světovýho vývoje.“
„A tys to už spoustu let nezažil, jo?“
„Jo. A hádám, kámo, že ty taky ne.“ Spiklenecky mrkl…
„A dřív jo, jo?“
„Si piš! Každou chvíli. Já to dělal imrvére, hochu.“
Druhý se nadechl a na chvíli se zavřenýma očima zadržel dech.
„Myslíš ženskou?“
„Tsss…“ Típnul cigaretu a zvedl ruce, aby mu tam výčepní mohl postavit znovu naplněné nádoby.
Přiťukli si a drnkli dny půllitrů o hranu stolu.
Otřel rukávem pěnu z úst…
„Minulý týden, hochu…“ pronesl ironicky povýšeným tónem.
„Ty vole, fakt? Kde? Jak? Povídej…!“
„Jsem poslal SMS… A pak se stavil u Pomníku za Evičkou od nádobí na kus řeči…“ Opřel se, olízl popraskané rty a s úsměvem si zapálil…
Jeho druh civěl nepřítomně na proměnlivou hladinu piva…
„Mrcha!“ Procedil mezi zuby. Praštil pěstí do stolu. Pak se rozesmál a trefil zaťatou rukou druhého do ramene.
„Říkala, že jsem její jediný! Ty vole… Na to se napijeme.“
Mlčky vyprázdnili sklenice. Venku se začalo stmívat a lokál plnit.
„Ale co, sakra. Dám se poddat…“
Hostinský před ně položil další rundu.
„Tak schválně…“ Napil se.
Pomalu vyndal, pomaleji než obvykle a s mírným úsměvem, cigaretu a labužnicky si ji zapálil.
„Tak schválně,“ zopakoval a naklonil se nad stůl… „Jestlipak si vzpomeneš, vole…“
Druh na něj zíral a ruka se sklenicí se zastavila v půli cesty k ústům.
„Kdy se tě, hochu… Kdy se tě, hochu, naposledy někdo zeptal, kolik je hodin?“
Nejnovější komentáře