Proč psát knihy

Z jakéhosi záhadného důvodu touha něco pěkného napsat popadá alespoň jednou za život většinu lidí.

Poprvé se nejčastěji dostavuje někdy po čtvrtých -náctinách a vybouří se v několika básních, které pak končí na dně šuplíků jejich autorů, případně krásných slečen, kterým byly určeny, a po letech si je obě strany tu a tam tajně přečtou, adresátky s nostalgií, autoři většinou se studem. Tento druh touhy zřejmě souvisí s chemickými reakcemi, které v lidském mozku vyvolává zamilovanost, a jen málokdy se výsledky tohoto stavu mysli dostanou na veřejnost. V případě, že se tomu tak stane, mohou však někdy být tato dílka úspěšná: pokud má autor talent, mohou okouzlit svou bezprostředností, přímostí, čistotou a… naivitou.

Druhý výskyt se podle mého názoru dostavuje ve chvíli, kdy si člověk začíná uvědomovat smrt, jako konečnou hranici všech svých plánů a ambicí, a rád by získal nějaký přesah za tuto definitivní linii, je to neuvědomělá touha napsat knihu, jakožto stroj času, díky kterému bude jeho já alespoň částečně přítomno v budoucnosti, která je za horizontem individuálního života.

I tato touha většinu lidí časem opustí. Buď proto, že si tento stroj času realizují ve svých dětech (což je koneckonců jedno z nejpřirozenějších a v první fázi i nejpříjemnějších řešení), nebo proto, že dosáhnou obdobného výsledku v jiném oboru, či jednoduše proto, že s přibývajícím věkem na jakékoliv přesahy rezignují a plíživě uváznou v konzumentaristickém teď a tady.

Pak je tu skupina lidí, kteří vidí v napsání knihy cestu k dosáhnutí společenské prestiže, zlepšení svého image nebo částečnému zvýšení svých příjmů. Někteří marketingoví poradci doporučují klientům napsání knihy jako prostředku ke zlepšení jejich postavení v určitém oboru, zdůraznění pozice v klanu či upevnění místa „vůdce smečky“; pokud nejsou schopni sami zplodit pár kloudných vět, najmou si na tuto činnost námezdního autora. Nic proti těmto lidem nemám a svým způsobem je chápu. Tato životní strategie často bývá úspěšná. Co si o tomto druhu psaní myslím ve skutečnosti, je ale zjevné.

Zbývá poslední skupina lidí, ve kterých je tato touha založená na potřebě nějakého sdělení, ať už konkrétního nebo uměleckého, či na potřebě sounáležitosti se světem literární kultury. K těmto autorům si dovolím ocitovat pasáž, která vystihuje všechno, co bych chtěl říci, lépe, než jsem toho schopen:

„Po všechna tisíciletí své historie vleče s sebou lidstvo — aniž o tom ví — velký chrám. Někdy si toho povšimne — a to ho pak chce buď rozmlátit na kousíčky, nebo se mu zuřivě klaní… A chrám zatím dál mohutní, je od tisíciletí k tisíciletí větší — a zničit je ho nemožné…

Cihly toho chrámu jsou z nesmrtelných děl lidského génia — z knih, melodií, obrazů… Skrývá v sobě jakousi slisovanou zkušenost celého lidstva, myšlenky o něm, jeho vlastní myšlenky, ideje o cílech a rozporech jeho existence…

Tenhleten chrám vlastně nikdo vědomě nebuduje. Žádné plánování tady neplatí, žádný geniální mozek předem nic nevymyslí. Chrám mohutní sám podle svého, neomylně vstřebává všechno to nejlepší, co se v historii lidstva zrodí…

Ty si myslíš, že stavitelé takového chrámu jsou andělé? Ale to víš, že ne! Zloděj a darebák Benvenuto Cellini, nenapravitelný ochlasta Hemingway, pederast Čajkovskij, schizofrenik Dostojevskij, šibeničník Villon… Jsou ale jako koráli, z kterých vzniká atol.

Ten chrám, o kterém mluvíme, se pořád staví — a je to ta nejdůležitější věc v celé historii lidstva.

Já samozřejmě nejsem Homér ani Puškin, takže svůj kámen do stěny nevložím. Ale nosím ten chrám v sobě a sám jsem jeho součástí. A to znamená, že tímhle mým vědomím se stává chrám bohatším o jednu duši… A to už je samo o sobě krásné, i kdybych ani jediný kamíneček do stěny nevložil…

Ačkoliv — já se budu snažit ho tam zabudovat! Možná to bude jen docela malinké zrnko… A možná se i časem vydrolí, ale já každopádně vím, že chrám do mě vstoupil a já jsem dopomáhal k jeho pevnosti…

Chrám není záležitost každého člověka. Je to věc menšiny a je to i záležitost lidské povahy.

Chrám má za prvé stavitele, za druhé jsou tam služebníci chrámu. To jsou ti, ve kterých chrám roste, protože přebývá v jejich duších. A pak ještě existují uživatelé. Sklízejí totiž plody toho chrámu.

A jestli je vůbec možno položit otázku: Pro koho tu ten chrám je? — existuje jen jediná odpověď: Pro tebe!“

(A. a B. Strugačtí: Město zaslíbených, překlad Jana Moravcová a Bohumil Neumann, kráceno.)

Pokračování →

© Stanislav Hudský, 2010

Knihy autora: