Zcela smyšlené světy

Hvězdná pěchota, military sci-fi podle románu Roberta A. Heinleina (USA, 1997, režie: Paul Verhoeven)

Alternativní historie (o které byla řeč v předchozím článku) je pouze jednou z mnoha možností, jak může autor vytvořit svůj vlastní svět. Bráno ryze teoreticko-filosoficky, každý vymyšlený svět je vlastně de facto „alternativní historií“ – je totiž minulostí, přítomností nebo budoucností ve světě více či méně odlišném od světa našeho.

Pokud k tomu přidáme již zmíněnou teorii paralelních vesmírů, tak lze klidně a zcela s přehledem tvrdit, že ať už je námi stvořený svět „sebedivnější“, tak se jedná o popis „reálných“ událostí (k tomu, že i v rámci fiktivního světa lze rozlišovat „reálnou historii“ od „mýtů a legend“, se ještě v některém z budoucích článků dostaneme) v nějakém jiném vesmíru, nebo dokonce v jiné části našeho vesmíru (viz motto Star Wars „kdysi dávno v jedné předaleké galaxii“) – a tím pádem vlastně taky jde o jistou alternativu k našemu skutečnému světu.

Je tedy tím pádem asi jasné, že hranice mezi „alternativní historií“ a „zcela smyšleným světem“ je velmi tenká a nezřetelná, že mnohdy těžko říct, kam přesně to které dílo zařadit. Ba co více, mnozí by se možná i hádali, zda některé konkrétní subžánry (např. mnou zmíněný steampunk a další jeho „příbuzné“) řadit mezi „alternativní historie“ nebo rovnou mezi „komplet“ smyšlené světy. Já samozřejmě nikomu své dělení nevnucuji, ještě navíc když – jak jsem o tom už psala dříve – ono samo dělení fantastiky na sci-fi, fantasy a horor je dosti problematické a linie mezi nimi je rozhodně všechno možné, jen ne zcela jasná. Není tudíž vůbec nic divného, pokud někdo jiný bude mít sto a jeden dobrý důvod pro to, proč steampunk (clockpunk, teslapunk, dieselpunk, atompunk) mezi alternativní historie řadit nebude.

Jak už jsem svého času taktéž psala, z hlediska autora je zcela lhostejné, zdali čtenář bude určité jeho konkrétní dílo považovat za fantasy, sci-fi nebo horor, a z hlediska jak autora, tak čtenáře není sebeméně důležité, do jaké „škatulky“ tu kterou knihu nebo povídku zařadí nějaký literární teoretik (ještě navíc když jiný literární teoretik je může řadit úplně jinam) – a to stejné lze samozřejmě říci i o (ne)zařazení díla mezi alternativní historie, případně mezi libovolný „punk“.

Autor si musí udělat jasno především v tom, jaký chce stvořit svět a postavy, nikoli zda chce psát steampunk, military sci-fi, space operu, epickou fantasy či třeba něco mezi tím. Kdyby každý spisovatel nejdřív přemýšlel o tom, jaký přesně subžánr a subžánr subžánru míní psát, nenapsal by nespíš nikdy nic – nemluvě o tom drobném detailu, že spousta autorů začíná psát dávno před tím, než má vůbec tušení o existenci nějakých steampunků, space oper či čehokoli jiného, natož pak o jejich přesných definicích a rozdílech mezi nimi. Autoři by zkrátka měli veškerou svou energii věnovat tomu, aby napsali přesně to, co napsat chtěli, aby stvořili svět, který měli v úmyslu stvořit, a zasadili do něj určitý příběh, přesně takový, který do tohoto světa zasadit chtěli – a starosti s tím, kam kdo jejich dílo „zaškatulkuje“, nechali koňovi (neb má prý větší hlavu), případně právě těm literárním teoretikům, ať se o tom hádají třeba sto let.

Moje rozlišování alternativních historií (a to včetně steam- a jiných punků) od subžánrů, které řadím ke zcela smyšleným světům, se odvíjí od toho, jak moc (či málo) toho ještě má ten který subžánr společného s naším světem. Z tohoto hlediska steampunk (a spol.) toho (většinou, existují i výjimky) má s naším světem stále ještě společného daleko více než ty subžánry, které já osobně (opakuji, já osobně!) považuji za typické zástupce „zcela smyšlených světů“, což je military sci-fi a space opera – a jejich „fantasy sestřičky“ hrdinská fantasy (neboli tzv. „meč a magie“) a epická fantasy. Všechny tyto čtyři subžánry se totiž odehrávají ve světech, které jsou od toho našeho přece jen natolik vzdálené, že jen sotva mohou být považovány za alternativy k nám známým dějinám – byť samozřejmě, jak už bylo řečeno, filosoficky vzato na ryze teoretické úrovni úplně cokoli může být alternativou k našemu světu.

Pokud někoho zajímá přesně škatulkování a definice – byť já osobně to za až tak důležité nepovažuji, tak rozdíl mezi space operou a military sci-fi je v zásadě v tom, že ačkoli se obojí velmi často odehrává „v kulisách“ nebo „na pozadí“ nějakého válečného konfliktu, případně hrdiny jednoho i druhého subžánru mohou být osoby, které patří k armádě, tak military sci-fi přece jenom tu „armádní složku“ akcentuje daleko více, většinou se v takovémto díle čtenář poměrně dost dozví o této smyšlené armádě a její organizaci, případně aspoň o oné vojenské jednotce, a především pak hlavními hrdiny nikdy nejsou osoby existující nějak mimo armádu či dokonce určitou její konkrétní jednotku – pokud se v díle vůbec vyskytují nějací „civilové“, jedná se o postavy vedlejší (typickým příkladem je např. Henleinova Hvězdná pěchota). Oproti tomu space opera se vyznačuje tím, že – a to bez ohledu na to, nakolik ve světě, kde se odehrává, právě „zuří“ nějaký ten konflikt (název Star Wars, tedy Hvězdné války dost jasně evokuje, na jakém pozadí se celý příběh odehrává) – jejími hrdiny jsou většinou „civilové“, kterým tato válka nějak zasáhla do života (původně farmář Luke Skywalker, původně senátorka Leia Organa a původně pašerák Han Solo – abychom zůstali u příkladu Star Wars) nebo aspoň (jako v případě Star Treku) se jedná o lidi, kteří sice formálně patří k armádním složkám či jim podléhají, ale jejich primárním úkolem není válčit, ale provádět vědecký výzkum nebo dokonce snažit se válečným konfliktům zabránit. Je evidentní, že samozřejmě i mezi military sci-fi a space operou je hranice velmi neostrá a jeden autor, čtenář či dokonce literární teoretik může dílo řadit tam a jiný velmi podobné (nebo dokonce to samé) dílo řadit onam.

V případě dělení mezi hrdinskou a epickou fantasy je hranice možná ještě méně zřetelná, proto také podle některých existuje i subžánr „hrdinsko-epické fantasy“, ale pro přesné „zaškatulkování“ je (dle mého) většinou klíčová osoba hlavního hrdiny/hrdinů. Jde-li se o dobrodruha, který jedná v zásadě na vlastní pěst a dosti často se i čerta starého stará o to, jaké následky pro osud světa jeho jednání bude mít, protože prostě chce přežít (či dokonce „prostě“ se mít dobře) a nějaké „vznešené ideály“ jsou mu úplně nebo dosti volné, jedná se o hrdinskou fantasy (asi typickým zástupcem je původní, Howardem stvořený Barbar Conan). V případě epické fantasy hlavní hrdina/hrdinové jedná buď přímo s cílem „zastavit zlo“ či „zachránit svět“, anebo aspoň někdy v průběhu událostí zjistí, že je důležitou či přímo klíčovou postavou a bez jeho aktivní účasti to nepůjde – a jeho hrdinství je pak v tom, že ačkoli je si vědom všech rizik (a možná by i mohl „se na všechno vykašlat“ a vrátit se buď ke svému původnímu životu nebo aspoň k nějaké „nehrdinské“ existenci), přesto se rozhodne, že se tím hrdinou prostě stane (vzhledem k tomu, že space opera je velmi blízce příbuzná epické fantasy, je možné jako příklady uvést např. Hana Sola nebo jeho přítele Landa Carlissiana ze Star Wars).

Pro mne tedy „dělící čára“ vede z hlediska autorského i čtenářského – pokud si vymyslím steampunkovou alternativu k dejme tomu evropské renesanci (a přesně takováto steampunková knižní série existuje, jejími zástupci jsou knihy jako Newtonovo dělo), tak přinejmenším část reálií i postav si nemusím vymýšlet „úplně od začátku“, ale použiji narážky na osoby, věci i události, které by měl znát každý, kdo alespoň odmaturoval, aniž tím coby spisovatel riskuji, že mě čtenář nepochopí či že se ve mnou vytvořeném světě „ztratí“. Samozřejmě i v případě, že si svůj svět i hrdiny vymyslím „od A do Z“, tak zcela pochopitelně se při tomto vymýšlení budu (ať již zcela záměrně nebo podvědomě) inspirovat osobami, událostmi i reáliemi, které znám – jsem totiž (byť si to třeba někteří nemyslí) člověk a píšu (ač někdo může mít názor jiný) pro „úplně normální lidi“. Jak už svého času trefně napsal teoretik žánru Dr. Ondrej Herec, sci-fi nepíšou mimozemšťané pro mimozemšťany, ani roboti pro roboty, stejně jako horory nepíšou strašidla pro strašidla a fantasy elfové pro elfy, ale všecko to píšou lidi pro lidi.

Ano, jistě – mohou existovat steampunkové světy, které jsou od našeho světa (a to v jakémkoli období jeho dějin) daleko vzdálenější než mnohá military sci-fi, space opera, hrdinská nebo epická fantasy. Ostatně mnohé hrdinské a epické fantasy operují s tím, že se odehrávají na naší Zemi ještě před zaznamenanou historií, autoři je umisťují někam do Atlantidy nebo dokonce do dob o celé stovky až tisíce let ještě předcházející dobu, kdy údajně měla nějaká Atlantida existovat (toto např. tvrdil Howard o Barbaru Conanovi). Stejně tak nejedna military sci-fi nebo space opera stojí jako na základní „legendě“ na tom, že se jedná o naši budoucnost za několik stovek nebo dokonce tisíc let – tvrdí to o sobě např. Star Trek, Battlestar Galactica, Babylon 5 a mnohé další seriály (Červený trpaslík se odehrává dokonce až za 3 milióny let), to samé lze říci o Asimovově Nadaci, Reynoldsovu Odhaleném vesmíru, Weberově sérii o kapitánce Honor Harringtonové, dokonce i o Herbertově Duně a mnoha dalších dílech.

Svět, který ale všechna tato (a jim podobná) díla popisují, je ovšem od toho našeho natolik odlišný, že už si čtenář nevystačí s pouhými školními znalostmi a pár „vysvětlivkami“ či „nápovědami“ ze strany autora, aby všechno bez problému pochopil – a hlavně mu to dávalo smysl, ale autor ve svém díle musí svět, který stvořil, jeho historii, geografii i další reálie daleko více vysvětlovat a popisovat.

A právě z této nutnosti plynou ty hlavní chyby, kterých se může dopustit. O tom však podrobněji zase jindy.