„Vyšší dívčí“ aneb sci-fi a fantasy pro děti a mládež

Když dnes máme ten Mezinárodní den dětí, povíme si něco o fantastické tvorbě pro toto specifické publikum. Jako první je potřeba říci, že pokud se někdo mylně domnívá, že zaměřit se na dětskou (případně „teenage“) fantastiku znamená ušetřit si práci a ještě se dát na „lukrativní obor“, tak je na dosti velkém omylu. O tom, jak je to s tím „prudkým zbohatnutím“ literátů v Čechách, už byla řeč – a ani literatura pro děti a mládež v tomto směru není výjimkou.

Další věcí pak je, že psát literaturu pro děti a mládež i bez vymýšlení světa, ve kterém je „něco jinak“, není vůbec snadné (viz Pravidlo č. 19: Děti nejsou hloupoučcí dospěláčci), jejími hrdiny musejí být postavy, se kterými se děti nebo dospívající dokáží snadno ztotožnit. A pokud je dobrodružný příběh ještě zasazen do sci-fi nebo fantasy světa, tak má opět autor dost co dělat, aby vnitřní logika jeho knihy bezchybně fungovala.

Má před sebou minimálně podobně obtížný úkol jako autor historické fantasy, umocněný ještě navíc tím, že děti a mládež jsou obzvláště citliví na jakoukoli faleš, takže jsou mnohdy schopní daleko rychleji odhalit (a čtenářským nezájmem nebo pohrdáním také tvrdě ztrestat) každou nelogičnost postav nebo nekonzistentnost světa.

Opravdu kvalitní literatury pro děti a mládež, kde jsou zároveň hrdiny samotní mladí lidé, a nikoli pohádkové postavy, mluvící zvířátka apod., je velmi málo, a naprostá většina z ní je dnes už poněkud zastaralá – při vší úctě k Jaroslavu Foglarovi, Bohumilu Říhovi, Václavu Čtvrtkovi, Erichu Kästnerovi, Arthuru Ransomovi nebo Astrid Lindgrenové, s jejich hrdiny se současné dítě či dospívající přece jen ne vždy lehce ztotožní, svět, ve kterém se jejich příběhy odehrávají, mu může být poněkud cizí a jednání těchto postav kolikrát až nepochopitelné. Tato výtka se týká zejména některých hrdinů Kästnerových a Foglarových, nemluvě o katolické tvůrkyni Káji Maříka, skrývající se za pseudonymem F. Háj, kteří jsou pro dnešní dítě až příliš „hodní“, prostě zcela neuvěřitelně ctnostní, poslušní, spravedliví a slušně vychovaní, takže v jeho očích působí spíše jako nějací podivní mimozemšťané, a ne kamarádi, které by takové dítě mělo rádo, natož pak nějaké jeho životní vzory.

Kromě Harryho Pottera a „znovuobjevené“ Narnie (což lze obé považovat za vcelku kvalitní fantastickou literaturu pro děti a dospívající) se tím pádem tuto mezeru na trhu, která stále ještě dosahuje velikosti nejméně Hvězdy smrti, snaží zaplňovat nejen zcela průměrný Eragon, ale naneštěstí i brak toho nejhoršího druhu, jakým je např. sága Stmívání, ba dokonce i všechny další (a mnohdy vpravdě příšerné) napodobeniny jak Pottera tak Stmívání.

Dobrou zprávou pro autory tedy je, že kvalitní a originální sci-fi nebo fantasy knihou pro děti či mládež by mohli „prorazit“ o něco rychleji či snáz, zároveň ovšem, jak už bylo řečeno, je psaní podobných povídek nebo románů úkol velmi obtížný.

Při psaní fantastické literatury pro děti je jako první nutné zbavit se (možná pro každého dospělého jinak přirozeného) strachu o děti a tedy i o hlavní hrdiny této knihy, prostě nedovolit, aby to měli příliš snadné a jednoduché, protože to by dětského čtenáře rozhodně nebavilo. Dětští hrdinové ve fantastických knihách naopak musejí překonávat překážky a mnohokrát prokázat svou srdnatost a vynalézavost – ostatně když si vezmeme, s čím vším si poradily Rychlé šípy, Vlaštovky a Amazonky, Děti z Bullerbynu, Luisa a Lotka nebo třeba Emil a detektivové, tak proč by měli být hrdinové pro dnešní děti méně odvážní, šikovní, vynalézaví a chytří?

Stejně tak není vůbec na škodu, aby se postavy dobrodružné sci-fi nebo fantasy pro děti ocitaly ve vážných problémech a nebezpečích, klidně i v ohrožení života – vždyť taková Alenka z planety Země Kira Bulyčova nebo Vladimír Smolík z kresleného maďarského televizního seriálu ze 70. let (mimochodem, obojí považuji za výbornou dobrodružnou sci-fi pro děti ve věku kolem 10 let) při svých cestách vesmírem taky kolikrát vážnému úrazu nebo i smrti unikli jenom o příslovečný vlásek.

Při psaní literatury pro dospívající mládež je zase třeba se zbavit všech iluzí a zbožných přání, jací by asi tak její čtenáři měli být, ale podívat se zkrátka na syrovou skutečnost – jakkoli se může zdát nepříjemná a tvrdá.

Současní náctiletí, pokud mají vůbec zájem o dobrodružnou sci-fi nebo fantasy, čtou úplně jiné věci než jejich otcové a dědové. To, co jejich předkové četli v nácti, oni, pokud vůbec přečtou, tak dávno před pubertou (kolem desátého dvanáctého roku věku) a od nějakých třinácti až patnácti už čtou převážně akční sci-fi a fantasy pro dospělé, kde o krev, násilí, brutalitu všeho druhu (a občas i o sex) není zrovna nouze – netřeba zrovna uvádět jako příklad Kulhánka (ačkoli toho četli skoro všichni, mnozí už dávno před patnáctými narozeninami), ale i to dejme tomu nejméně krvavé a násilné z věcí, které současná mládež považuje za zábavně dobrodružné knížky, jsou např. příběhy ze sérií o Marku Stoneovi, Agentovi JFK, vorském důstojníkovi Milesi Vorkosiganovi, kapitánce Honor Harringtonové, upírce Tině Salo, zabíječkách upírů Buffy či Anitě Blakeové atd., nemluvě o momentálně velmi populárních knižních a filmových sériích jako Hra o trůny nebo Hladové hry.

Snažit se tedy „cpát“ dětem a mládeži „z výchovných důvodů“ nějaké novodobé Mirky Dušíny, případně v těchto příbězích všechny postavy (zvláště pak starší šestnácti let) pojímat absolutně asexuálně, není vážně právě dobrý nápad – děti a mládež budou totiž podobné příběhy v tom nejlepším možném případě dost nudit, v tom horším se jim přímo vysmějí. Ne, že by všichni hrdinové knížek pro děti a mládež měly být zrovna obdoby Barta Simpsona nebo dokonce postaviček ze South Parku, případně nějací „špinaví a chlípní kosmičtí vágusové“ sprostí jako kanálníci, ale rozhodně nezaškodí, pokud budou vypadat a chovat se spíš jako současné běžné děti či dospívající, než aby působili dojmem exponátů z nějakého „Muzea ideálního dítěte“.

Autor, který se snaží psát fantastiku pro děti a mládež, udělá nejlépe, když si vzpomene na vlastní dětství a dospívání, na všechny průšvihy a darebačiny, které napáchal buď on sám nebo jeho kamarádi, případně na vylomeniny, které by byl býval rád spáchal, ale neměl k tomu dostatek příležitostí nebo odvahy, a spíše podle těchto vzpomínek než podle svých představ o tom, jací by ideální mládežníci měli být, začne tvořit své hrdiny.

Je například nesmysl domnívat se, že dvanáctiletý kluk (nebo holka), kterému se náhodou ocitne v ruce dejme tomu klíč k bráně do jiné dimenze nebo stroj času, se jen tak nechá přesvědčit kýmkoli, aby tuto věc po svém návratu již nikdy nepoužil, protože by to mohlo být nebezpečné.

Vážený autore/vážená autorko, když vám samotným bylo těch deset až dvanáct, opravdu byste to uděl(a)?