Čtvrtá dimenze a Václav II.

Václav II. (Codex Manesse, 1300-1340)

Václav II. (Codex Manesse, 1300-1340)

(Ukázka z připravované historické sci-fi.)

Prolog:

Byl český král Václav II, předposlední z Přemyslovců a dědeček Karla VI., ve spojení s vyspělejší civilizací? Proč tomu tak bylo? A bylo tomu tak? To nikdo neví, ale vše tomu nasvědčuje.

Vlastnil tři královské koruny, českou, polskou a uherskou. Vládl území od Baltu po Dunaj, přitom nevedl války. Byl nejmocnější z říšských kurfiřtů a přitom to byl sirotek, který musel obnovit slávu českého království, rozvráceného po bitvě na Moravském poli. Měl dalekosáhlé vize, které dokázal naplnit až jeho vnuk. Bál se koček, bouřky a měl návaly sklíčenosti, skleslosti, výčitek svědomí. Byl velice zbožný a dostával různá vnuknutí, která ovlivnila jeho vládu.

Za jeho vlády došlo k dovršení velkých hospodářských a sociálních proměn českého státu posledních Přemyslovců, které byly spojeny s velkou kolonizací, zakládáním měst, rozvojem řemesel a obchodu. Připravil mincovní reformu, na jejímž základě začaly být raženy pražské groše, které se rychle staly žádanou měnou doma i v zahraničí po několik století.

Přestože Václav nezískal v době svého pohnutého mládí významnější vzdělání, číst ani psát neuměl, bylo mu však jasné, jaké má vzdělání význam, proto zakládal školy při významnějších kapitulách, při městských farách a v některých klášterech.

Obklopoval se vzdělanými lidmi, kteří mu pomáhali řídit stát. Za jeho vlády se objevovaly stále nové a nové druhy písemností, které byly předtím neznámé, jako desky zemské, urbáře, smlouvy, dlužní úpisy, úřední agenda měst. Vydal horní zákon. Pomýšlel na založení pražské univerzity, což se však setkalo s nevůlí šlechty stejně jako snaha o zavedení zemského zákoníku. Na jedné straně zprávy o horečné činorodosti, sexuální nevázanosti a záchvatech euforie, na straně druhé často se ozývající zprávy o fyzické křehkosti a malé odolnosti. Václav pociťoval celý život doslova hrůzu z Božího trestu. Trpěl vinou za své nesrozumitelné jednání. Nesrozumitelné nejen jeho okolí, ale i jemu samotnému. To vše nasvědčuje tomu, že Václav II. byl jedním z panovníků, kteří dostávali rady od vyspělé civilizace. On sám si ten tajemný hlas, který mu poskytoval cenné rady, neuměl vysvětlit, proto se upínal k bohu a současně propadal depresím a úzkosti.

Zmizení doktorky Aneluhem

Erap se oblékl do kombinézy ze super lehkého, odolného a nemačkavého materiálu, který zajišťoval proudění vzduchu na těle tak, že nositel tohoto oblečení ani nevnímal, že má na sobě oblek. Senzory pro snímání životních funkcí, stavu vitamínů a cholesterolu v krvi, byly již samozřejmostí, novinkou byl senzor pro zjištění spánkové kapacity. Erap však nad touto novinkou pouze zakroutil hlavou. „Nechápu, na co mi to bude. Musím si co nejdříve pohovořit se správcem domácí inteligence. Je třeba, aby si uvědomil, i když je to také jen stroj, že všeho moc škodí. Je sice hezké, že nemusíme pracovat, když jsme si vytvořili roboty různých inteligencí, ale bylo by chybou, nechat je aby nám vnucovali svoje představy o tom, co vlastně potřebujeme.“

Z myšlenek jej vytrhla informace inteligence pro styk s extravilánem, která jej informovala, že přepravní kapsle bude přistavena o celé tři minuty dříve, než bylo původně plánováno. „No jasně, zase se tam nacpal někdo, kdo má přednost v jízdě a já se mám teď zbláznit, abych se přepravil na cestu včas!!!“ zakřičel nahlas do prázdné místnosti. Uvědomil si, že je před schůzkou značně nervózní. Ale proč? Proč je nervózní? Přeci proto, že neví, proč tam jde. Proč s ním chce mluvit člověk, který spolupracuje s jeho ženou, která se mu již několik měsíců neozvala. Plní nějaké úkoly historického bádání, které jí to neumožňují. Nikdy se nebavili o tom, co tam dělá. Tak se dohodli již v době, kdy se seznámili. Nikdy s ním ale nechtěl mluvit někdo z institutu, kde pracovala. Tak proč?

Erap byl konečně připraven na cestu. Všechny domácí roboty zaregistrovaly špatnou náladu majitele a zrychlily své úkony tak, aby jej co nejlépe a včas připravily na setkání. Erap nakonec zjistil, že tři minuty není tak mnoho času, aby mu to zkomplikovalo cestu z domova, který opouštěl pouze výjimečně. Nastoupil do pohodlné kapsle. Již včera zadal správce domácnosti údaje o čase a místu setkání. Kapsle se vydala na cestu spletitým systémem spojovacích cest tak, aby dorazila na místo setkání přesně v uvedenou dobu. Systém se nikdy nespletl, buď zpomalil, nebo zrychlil. Ale v cíli byl vždy přesně v dobu, kterou měl uvedenu v zadání.

Šéf Institutu historie jej přivítal velmi srdečně. To bylo Erapovi podezřelé, protože se osobně nikdy neviděli. Erap zpozorněl. Samotné pozvání bylo zvláštní a teď ještě ta přehnaná srdečnost.

„Co je s moji ženou?“ Zeptal se proto bez okolků.

„Ano, budeme mluvit o doktorce Aneluhem,“ zatvářil se ustaraně šéf institutu, „posadíme se?“

„Tak už mě nenapínejte,“ naléhal Erap.

„Vaše paní, doktorka Aneluhem, je služebně mimo naše……“

„Musí být hodně zaneprázdněná, když se s námi již delší dobu nemůže spojit, vpadl mu Erap do řeči, „já jsem jenom manžel,“ pronesl ironicky, „ale má doma dítě které čeká každý den, že uvidí maminku.“

„Ona vám před odjezdem neřekla, proč se s vámi nemůže spojit?“

„Znáte ji, je samé tajemství. Já to respektuji, a když ji na tom tak záleží, tak ať si hraje na tajemnou. Ale jestli má nějaký problém, tak nechápu, proč se neozvala.“

„Křivdíte ji. Vaše paní se zúčastní přísně tajného projektu.“

„Něco takového ještě existuje?“ Zíral na ředitele překvapeně Erap, „prosím Vás, jaké přísně tajné projekty, poslední válka skončila před tisící lety, ani nevím, kdy to bylo.“

„Potřebuji, abyste se zavázal mlčením o všem, o čem zde budeme hovořit. Zde potvrďte souhlas „ trval na svém ředitel a podal Erapovi kartu s textem závazku mlčenlivosti. Když viděl, že se Erap k ničemu takovému nemá, snažil se mu vysvětlit podstatu celého problému.

„ Doktorka Aneluhem zdědila po předcích vlastnosti, které má jen několik málo jedinců. Pochází z rodu vládců. To jistě víte?“

„Aaale…, kdo se s tím dnes ještě zabývá?“ mávl rukou Erap.

„Vím, že jste fyzik a ve svém oboru jste dosáhl mnoha skvělých výsledků. Opravdu chápu, že toto není pro vás podstatné. Vaše žena se však zabývá historií.“

„Ano, často jsme o tom mluvili. Je pravděpodobné, že má vztah k historii, protože její předkové se dají doložit na několik tisíc let pozpátku.“

„Nejen to, ona pochází z rodu vládců, kteří zde kdysi dávno vládli. Oni totiž disponovali vlastnostmi, které ostatní lidé neměli,“ pokračoval ve vysvětlování ředitel.

„Jistě. Oni loupili a vraždili ve velkém. Na to ti druzí neměli žaludek. Natolik jsem se s naší historií seznámil, že toto bych věděl,“ skočil Erap řediteli institutu opět do řeči, protože byl nervózní, i když se snažil nedat na sobě nic znát.

„Vidíte historii z pohledu člověka, který si násilí ani neumí představit, natož aby jej sám prožil. Již tisíce let lidé nemají potřebu závidět, bojovat o moc nebo dokonce mít potřebu někoho zabíjet, protože jsme ovládli tak velký prostor vesmíru, že máme všeho nadbytek.“ Ředitel chtěl pokračovat, ale Erap se opět zachoval nezdvořile. Najednou chtěl mluvit, protože se začínal bát toho, co mu ředitel institutu chce říct o jeho ženě. Nevědomky stále odkládal ten moment, kdy se dozví něco špatného o ženě, kterou z celého srdce miloval. Začal se chovat nelogicky, což se může lidem, kteří nejsou zvyklí na krizové situace stát. Jeho mozek pracoval překotně. Jedna myšlenka střídala druhou, proto mluvil a mluvil: „Jsem fyzik, vím lépe než vy, proč jsme tam, kde jsme. Pro mě je opravdu násilí cizí pojem. Proč se vy historici stále vracíte do dob, kdy se lidem na jedné malé planetě muselo žít hodně zle. Ta doba se již nikdy nevrátí. Jsme mnohem dál, musíme řešit jiné problémy. Blíží se střet galaxií a my víme jen velice okrajově, jaké to bude mít pro nás důsledky. Pokud bychom žili stále jen na jedné planetě, tak se nám nic nestane, ale my již ovládáme prostor velký skoro jako naše galaxie a to se celá rozhodí. Znalosti z historie lidí nám nepomohou. My musíme znát historii kosmu a to je fyzika…“

Ředitel jej zastavil pokynem ruky: „Vraťme se k vaší ženě.“

„Ano, vraťme se k Aneluhem. Kde vlastně je? Ale tentokrát bez přednášky o historii.“ Erap se tentokrát dostal do opačné polohy vyplývající z jeho zoufalství, kterému začínal propadat. „Chci vědět co s ní je!“

„To je to, co vlastně vůbec nevíme, právě proto, že s ní nemáme žádné spojení.“

„A kde byla naposledy, když jste ještě o ní věděli.“

„Tady v té kanceláři. Seděla tam, kde sedíte právě teď vy.“

„A kam odtud šla?“ Erap stále nic nechápal.

„Není daleko, ale abych vám mohl vysvětlit kde je, potřebuji, abyste se zavázal mlčením a také abyste si vyslechl tu moji přednášku až do konce.

„Dobře, slibuji, že již budu trpělivější a vyslechnu si vás. Snažte se však být stručný,“ žádal Erap ředitele, když mu podával kartu s potvrzujícím otiskem.

„Slibuji, že se budu snažit o co největší stručnost. Je to však velmi složité a situaci nelze popsat několika větami,“ ředitel se zadíval Erapovi do očí. Ten již sveřepě mlčel, ředitel mohl tedy pokračovat. „Většina vládců v minulosti ovládala své poddané, protože měli vlastnosti, které jiní neměli. Oni se totiž mohli domlouvat s bohy.“

Erap stále mlčel, i když to začínalo být pro něj hodně těžké.

„Vaše žena je potomkem vládců, kteří měli tyto vzácné schopnosti. Zjistili jsme a také jsme si ověřili, že je to dědičné.“

„Co je dědičné?“ zavrčel Erap.

„Přece ty schopnosti. Dnes již víme, že se nejednalo o bohy, ale o vyspělou civilizaci v jiné dimenzi.“

„Vy se umíte domluvit s vyspělejší civilizací v paralelním světě?“ kroutil nevěřícně hlavou Erap.

„Bohužel ne. Odmlčeli se již dávno a my nevíme proč,“ povzdechl si ředitel institutu.

„A na tom pracuje moje žena?“

„Dnes jsme ve spojení s paralelním světem, ve které žije civilizace značně zaostalá,“ pokračoval smrtelně vážně ředitel institutu. „Rozdíl mezi nimi a námi je tak asi dvanáct tisíc let.“

„A vy jste s nimi navázali kontakt?“ usmíval se nevěřícně Erap.

„Ano, ale pouze prostřednictvím několika málo jedinců, kteří zdědili tyto výjimečné vlastnosti. Sebevyspělejší technika je nám v tomto případě k ničemu.“

„Aneluhem je jednou z nich?“

„Přesně tak.“

„Proč s ní nemáte spojení?“ zeptal se Erap, který začínal tušit velký problém.

„Zůstala tam.“

„Ona je v paralelním světě?“ Skoro zakřičel manžel ženy, která byla podle jeho znalostí někde v nenávratnu.

„Přesně tak. Existuje způsob, jak se tito vyvolení jedinci dokáží přemístit do paralelního světa. Je to tak složité, že tuto cestu mohou absolvovat dvakrát, maximálně třikrát za život. Když jsou tam, mohou se spojit s jedním konkrétním člověkem a sním, jsou potom ve spojení celý život prostřednictvím podvědomí. Ti dva si spolu mohou stále povídat přenášením myšlenek na dálku. Mohou se i setkat, ale počet setkání je omezený, protože by to mohlo být nebezpečné a to nejen pro ně, ale pro celou naši civilizaci. Nechceme, aby se sem zase vrátily děsy a hrůzy doby dávno minulé.“

„Chcete mi říct, že moje žena se uměla přemístit do paralelního světa a zůstala tam?“ Znovu nevěřícně opakoval Erap.

„Zatím tam zůstala,“ snažil se zlehčit problém ředitel.

„Kdy se měla vrátit?“

„Už tady měla být,“ ředitel se skoro bál vyslovit krutou pravdu, „několik měsíců.“

„Nesnažte se mi namluvit, že neznáte způsob jak se tam přemístit. Nějak se tam přece musela dostat?“

„Jako vědec jen stěží pochopíte způsob přemisťování z našeho světa do toho jejich.“

„Zkuste to,“ vybídl Erap ředitele.

„Vyšší dimenze jsou schované v našem třírozměrném prostoru jako rotace, protože jen částice času se ve formě energie může otáčet v trojrozměrném prostoru“

„Hm, to není nic nového, již dávno před námi spočítali naši předci, že existuje čtvrtý, pátý a další prostor, jinak řečeno dimenze“ podotkl fyzik.

„Teď si představte,“ nenechal se zviklat ředitel, „ že prostor, který vnímáme je přímka, ale prostor času je v kružnici. Tato kružnice je tak malá, že i atom je proti ní velký. Nemůžeme jej tedy vnímat.“

„Stále nic nového, to všechno známe“

„Jenže teď se musíte odpoutat ze světa vědy a přijmout, že existuje něco, co nedokážete vysvětlit“

„A copak to je?“

„Mostem mezi přímkou prostoru a kružnicí času je jen a pouze lidský cit. Čím intenzivnější, tím má větší dosah. Ten nejvyšší lidský cit, kterým je láska, umožňuje hrstce vyvolených přechod z prostoru do prostoru.“

„To jste mě tedy rozesmál.“

„Myslel jsem si to. Nám se podařilo zjistit, že lidská emoce má takovou energii, že dokáže zrychlit otáčivý pohyb částice času do takové rychlosti, kdy dojde ke spojení s vlnami světla.

„Nesmyl!“ Mávl rukou Erap.

„Přesně tak, vypadá to jako nesmysl. My již ale víme, že čím silnější emoce tím větší energie která roztáčí spirálu času a spojení s částicemi světla je tak bouřlivé, že někteří účastníci tohoto energetického výronu se mohou přemístit do paralelního života.“

„Blbost!“ Mávl rukou Erap.

„Vše o čem tady hovoříme, existuje objektivně. Člověk na to nemá žádný vliv. Kromě lásky. Citu, který má jen člověk, ale který nedokáže ovládat. Ta prostě je, anebo není. To nemůžete popřít.“ Usmál se nad svým nevyvratitelným argumentem ředitel institutu.

„Láska a věda… to přece spolu vůbec nesouvisí,“ bránil se přijmout tuto teorii Erap, „jako člověk, který miloval a miluje, bych si nikdy nepřál, aby do toho měla věda co mluvit.“

„ Naprosto s vámi souhlasím, lásku nelze vědecky popsat. Nelze ji zajistit ani pořídit. Jak jste to právě řekl. Věda do toho nemá co mluvit. Láska prostě je anebo není. S tím se nedá nic udělat,“ ukončil věcně ředitel institutu tuto novou teorii, která dosahem překonala i teorii relativity.

Oba muži se na chvíli odmlčeli. Jeden přemýšlel o tom, co právě slyšel a druhý čekal, až si vědecky založený fyzik připustí, že může existovat něco, co nelze popsat, změřit, zvážit, vypočítat.

„Máte nějakou představu, jak se Aneluhem vrátí zase mezi nás?“ vrátil se do reality Erap.

„Máme řešení,“ promluvil tiše a vážně ředitel institutu, „musíte však zvážit všechna rizika.“

„Pokračujte, pane řediteli, „ vybídl jej Erap, „dnes mne již nemáte čím překvapit.“

„Jistě jste z mého vyprávění postřehl, že schopnost přemisťovat se mezi dimenzemi je dědičná. Pouze přímí potomci těch vládců, kteří je měli, mohou disponovat těmito schopnostmi,“ kroužil opatrně kolem problému ředitel. Erap mlčel, protože nevěděl, kam ten člověk míří. Lépe řečeno, nechtěl to přijmout. Ředitel tedy chca nechca, musel říznout do bolavého místa: „Vaše žena je jedináček, nemá pokrevní příbuzné, ale má syna…“ Nastalo tíživé ticho, které opět musel přerušit ten, který přesvědčoval otce dítěte, aby souhlasil s něčím, absolutně nepřijatelným. „On je jediný, kdo může pomoci. Je pravděpodobné, že má stejné schopnosti jako matka a bude se setkávat se svým protějškem, synem krále, se kterým se setkává doktorka.“

Erap nevěřícně zíral na člověka, který mu před malou chvílí oznámil, že pravděpodobně již nikdy neuvidí svou ženu a teď mu navrhuje takovou absurditu: „Přišel jsem o ženu a přijdu ještě o syna!“

„Ale taky můžete mít oba. Nebo jste se již smířil s tím, že ženu neuvidíte, vždyť víme, že žije.

„Žije, jen se nemůže vrátit, tak to vyjde na stejno.“

„ Jenže ona se může vrátit. Bojíte se poslat dítě za matkou?“

„ Cesta je nebezpečná a nepůjde do školy, ale do úplně jiného světa, kde lidé žijí stejně jako my před dvanácti tisíci lety.“

„Když se nám podaří vyvolat silné emoce, lásku k jeho matce, přejde do paralelního života přímo k ní. Nebude to jednoduché. Malé dítě ještě neumí vyvolat v sobě takové emoce, aby se roztočila spirála času. Předpokládám sice, že láska k matce bude u dítěte dostatečně silná, ale bude mu chybět protějšek. Jsem dokonce přesvědčen, že přemístění se podaří jen ve chvíli, kdy budou stejné emoce i u jeho protějšku, to znamená u matky a musí proběhnout současně. Jinak nebude přemístění s největší pravděpodobností možné. To však znamená i jisté nebezpečí.“

„To mi povídejte. Tam jich bude,“ Erap záporně vrtěl hlavou, „ne, to nemohu připustit.“

„To jsem vám právě chtěl říct. Může se stát, že k přemístění dojde, ať s tím budete souhlasit nebo ne. Pokud totiž se setká láska matky k dítěti se steskem dítěte po matce současně, dojde k přemístění toho slabšího jedince k silnějšímu, tedy dítěte k matce. Opačně to není možné.“

Když přišel Erap domů, našel sedmiletého syna, jak si povídá s matkou. Paprsky vysílané z různých zákoutí místnosti vytvořily uprostřed místnosti věrnou podobu ženy, která mluvila jejím hlasem a odpovídala na otázky, které ji chlapec dával. Počítač vyhodnotil otázku a složil pravděpodobnou odpověď, kterou by dítě od matky dostalo podle nahrané zásoby slov před jejím odjezdem. Chvíli je pozoroval, než s chlapcem promluvil o možné návštěvě za jeho maminkou. Dítě nadšeně souhlasilo se vším, jen když zase uvidí maminku.

Král padl a zavřel cestu:

Aneluhem byla ve spojení s velkým králem, který vládl v překrásném království obklopeném horami, bohatými na nerosty, lesy plnými zvěře, řekami plnými ryb a úrodnou půdou, kterou umně obdělával jeho lid. Uprostřed této krásné země, měl na vysoké skále postavený velký hrad. Vládl chytře, svoji zemi obohatil. Znal věci, o kterých neměli ostatní ani ponětí. Když naslouchal hlasu z nebes, dařilo se mu. Neuměl však vyjít s místní vysokou šlechtou a tím se dostával do problémů. Aneluhen se s ním setkala již dvakrát, vždy když směřoval ke své záhubě. Poprvé v roce 1248 místního letopočtu, když začal prohrávat válku se svým otcem, ke které nemělo nikdy dojít. Tehdy přijal na její naléhání nepřijatelné podmínky vítěze. Později se ukázalo, jak to bylo prozíravé, protože otec se nikdy úplně nezřekne svého syna a vládu mu postupně předal.

Podruhé, když potlačil vzpouru mocného šlechtického rodu Vítkovců a chystal se celý ten proradný rod vyvraždit, tak jak to udělali jeho předci se Slavníkovci a Vršovci. Ano, byl to potomek Přemysla oráče a měl přednosti i nedostatky svého rodu. Byl vládcem své země, budoval a dobýval, byl velkorysý i sobecký, laskavý i krutý, uměl milovat i nenávidět, stejně jako každý jiný smrtelník. Měl však spojení s bohyní, která mu uměla dobře poradit. Znala věci, o kterých on nemohl mít ani tušení, že existují.

Přemysl, kterému říkali Otakar toho jména již druhý, se opět dostal do svízelné situace, kdy se rozhádal s celým křesťanským světem, stál proti němu římský král i papež, který na něj uvrhl klatbu. Vládci se domluvili, že dojde k bitvě. Obě vojska se seskupila na pomezí Moravy a rakouského vévodství. Bitva se měla odehrát příštího dne na Moravském poli. Síly tentokrát nebyly vyrovnané. Český král měl početně slabší vojsko a tušil, že to bude jeho poslední bitva. Mnoho lidí jej přesvědčovalo, aby se bitvě vyhnul. To však nemohl, byl rytíř a dal již své slovo, že k bitvě dojde. Nechtěl, aby si jej lidé pamatovali, že utekl z boje. Nedbal varování svých polních velitelů, rádců, přátel i nepřátel. Zde se naposledy setkal i s Aneluhem. Protože se nedohodli, nedokázali najít v sobě dostatek lásky k roztočení spirály času a Aneluhem se nemohla vrátit domů. Přemysl jí řekl, ať za ním přijde po vítězné bitvě, nebo ať si nějak poradí. Vždy si věděla rady, tak se domů určitě dostane i bez něho. To byla poslední slova krále z rodu Přemyslovců, která pronesl ke své příbuzné ze stejného rodu, ale v jiném světě.

Po prohrané bitvě se ukrývala několik měsíců v klášteře. V zemi totiž nastalo ukrutné rabování a samotná žena se nemohla vydat na cestu plnou nebezpečí, kterým by se nemohla ubránit. Potřebovala se dostat do Prahy. Tam bylo místo, kde mohla očekávat pomoc, pokud nějaká přijde. Matka představená ji konečně vyslyšela a souhlasila s tím, že se vydá na cestu.

Na Moravě sice ještě řádily zlodějské hordy vítězného římského krále a v Čechách hrdlořezové Oty Braniborského. Aneluhem již nechtěla cestu odkládat, vždyť zanechala doma syna a manžela, ke kterým se potřebovala vrátit co nejdříve.

Když krátce po bitvě rozhodl římský král o rozdělení země na 5 let mezi tři zájemce o českou korunu, očekávali všichni, že se situace v zemi uklidní a cestování již nebude tak nebezpečné.

Cestou ji však přepadli dva Braniboři. Chtěli si zjistit, jestli potulný mnich neschovává něco pod kapucí. Násilím ji vysvlékli ze starých hadrů. Jaké bylo jejich překvapení, když se pod starou kutnou ukrývalo krásné, mladé, ženské tělo. Již nechtěli peníze, ale užít si s ní. Chtěli ji znásilnit. Nevěnovali pozornost křížku upevněnému na koženém řemínku z obyčejného masivního plechu, opatřeného patinou, aby nelákal případného zloděje. Byla to její tajná zbraň. Po stisknutí průsečíku velké a malé části kříže, začalo tajné zařízení vylučovat vlnění, které zasáhlo člověka až na 30 metrů. Aneluhem v předstíraném zoufalství uchopila křížek, jako by hledala pomoc u všemohoucího. Vojáci si ani nestačili uvědomit, co se jim stalo, protože rázem klesli k zemi v hlubokém spánku. Vyslané vlnění zasáhlo dvě jejich mozková centra. Centrum spánku a centrum paměti. Výsledek byl takový, že zasažený člověk spal tuhým spánkem dvacet čtyři hodin a ztratil paměť za posledních dva dny. To byla jediná tajná zbraň, kterou byla vybavena na nebezpečnou cestu do prostředí plného násilí a nevědomí. Bylo to účinné a bezpečné, protože si nikdo, proti komu tuto zbraň použila, nemohl pamatovat, s kým se viděl naposledy, než náhle usnul. Tím bylo možné předejít mnoha nepříjemnostem a Aneluhem nehrozilo, že v hlubokém středověku někoho bude neznámou ženu podezírat z čarodějnictví, protože umí věci, které smrtelný člověk neumí a bude jí chtít upálit. Doba, ve které se nacházela, byla plná různých nebezpečí, děsů a předsudků, které si lidé rádi vysvětlovali nadpřirozenými bytostmi.

Kromě křížku s neviditelným a účinným vlněním byla ještě vybavena dostatečným množstvím zlata, tak aby mohla přežít v prostředí, kde mělo zlato zvláštní moc. Pod kapucí měla jen jeden váček na nejnutnější výdaje. Na předchozích návštěvách si však schovala větší zásoby na několika místech tak, aby se k nim mohla kdykoliv v případě potřeby dostat.

Do Prahy přišla v době, kdy sice padlo hodně slov o míru, ale v zemi bylo zle. Braniboři drancovali, loupili a pálili. Přepadávali na cestách. Zabíjeli kupce a brali si jejich zásobovací vozy se zbožím. Obchod vázl.

Aneluhem ještě stále v převlečení za mnicha zašla do hostince na starém rynku. Posadila se do rohu šenku a snažila se být nenápadná, což se jí celkem dařilo. Za podané jídlo musela sice zaplatit předem, ale když měl šenkýř svoje jistý, už si starého bručavého mnicha nevšímal. Aneluhem se schoulila v teple a nenápadně sledovala dění u ostatních stolů.

V šenku bylo poloprázdno. Hosté většinou seděli jednotlivě u svých stolů a mlčky popíjeli, nebo ujídali, co si objednali. Jen u jednoho stolu bylo několik bohatých měšťanů, kteří se bavili tak nahlas, jako by jim hospoda patřila. Konec konců, jen oni udělali šenkýři tržbu větší než všichni ostatní návštěvníci dohromady. Mohli si tedy dovolit být bezohlední, tak jak to bohatí lidé často dělají.

Aneluhem to vyhovovalo, protože slyšela vše, o čem si povídali. Pomlouvali měšťana Matěje od Černého zvonu. Dostal se do problémů, protože přišel o již zaplacené dodávky zboží. Nutně potřeboval peníze na zaplacení zboží z Itálie. Pokud by toto zboží získal, uhradil by ztráty za ukradené zboží a ještě by mu zbylo na další nákupy. Jeden z měšťanů, který se tvářil, jako Matějův přítel, bavil ostatní tím, jak s ním vyběhl, když jej přišel požádat o půjčku. „Proč bych mu půjčoval, když si mohu jeho zboží z Itálie koupit za babku sám a vydělat si pořádnou hromádku zlaťáků i bez Matěje.“ Hospodou se rozléhal hlasitý smích těch, kteří se naivně domnívali, že jim se nic podobného nemůže stát.

Nejbližších pět let drancování vítězů z Moravského pole jim ještě připraví nejedno překvapení. V tuto chvíli však řekli vše, co Aneluhem potřebovala vědět. Počkala si, až hluční hosté odejdou a zavolala si chlapce, který v hospodě pomáhal. Dala mu minci a bručavým hlasem jej požádala, aby jí dovedl k domu, kde bydlí Matěj od Černého zvonu.

Když se u dveří objevil žebravý mnich, poslal ho měšťan do kuchyně, ať mu tam dají zbytky od oběda s tím, že musí prokazovat křesťanské milosrdenství potřebným, když již sami budou brzy chodit po žebrotě.

Mnich vstoupil do domu, ale do kuchyně nešel. Zůstal stát v mázhauzu měšťanského domu a nehýbal se. „Proč nejdeš dál?“ Zeptal se překvapený měšťan. Začínal tušit, že tento mnich nepřišel žebrat, ale chystá se mu něco sdělit. Protože byl ve velmi složité situaci, utíkal se často, tak jak to zoufalí lidé dělávají, k modlitbám ve kterých prosil všemohoucího Bohu, aby mu seslal pomoc, nebo mu dal aspoň znamení, co má učinit, aby zachránil svoji rodinu. Ten mnich by mohl být tím, na co zoufale čekal. Ani nevěděl, jak moc se přiblížil skutečnosti. Aneluhem opravdu přišla, aby pomohla jemu i sobě.

Matěj přistoupil k drobné postavě v hadrech a snažil se zadívat do obličeje ukrytého pod velkou kapucí. Mnich využil toho, že měšťan zakryl svým tělem výhled zvědavým sloužícím, čekajícím v chodbě do kuchyně. Vztyčený prsteníček přiložil k ústům na znamení, že není dobré mluvit a pak hned ukázal na sebe, pak na Jakuba a směrem do patra.

„Pojď tedy za mnou, když nemáš hlad,“ vyzval Jakub mnicha a ukázal sloužícím, že se mohou vzdálit. Když vstoupili do místnosti v patře měšťanského domu, kde Matěj většinou uzavíral své obchody a kde jej nikdo z rodiny nerušil, vyzval důrazně neznámého, aby mu sdělil své tajemství: „Zde budeme sami, nikdo nás nebude rušit, tak mluv!“ Mnich se rozhlédl po místnosti, a když viděl, že jsou opravdu sami, shodil ze sebe starou mnišskou kutnu a překvapený Matěj zíral na krásnou ženu v měšťanských šatech vonících novotou.

„Přináším řešení tvému nezdařenému obchodu,“ usmála se na překvapeného muže.

„Kdo jsi paní?“

„Jsem tu proto, abych ti pomohla. Není důležité, kdo jsem, proto ti to ještě neřeknu,“ když Aneluhem viděla, že měšťana neuspokojila, dodala rychle, „jsem žena, která ti nemůže ublížit.“

„ Něco ale potřebuji vědět.“

„ Samozřejmě vím, co tě zajímá. Chceš vědět proč a jak?“

„Tak tedy…?“

„ Jsem na cestách. Odkud, kam a proč? To ti říci nemohu. Náhodou jsem se dověděla o tvých potížích. Nemáš nejlepšího přítele, nejen, že tě nechal na holičkách a odmítl ti pomoci. Ještě dával v šenku k dobru, jak ti převezme ten obchod s italskými kupci, ty zchudneš a on na tom ještě víc zbohatne.“

„Jo Lukáš?“ Zamračil se kupec, „ten se už vybarvil, když jsem jej žádal o pomoc. Nemá mne čím překvapit.“

„Tak už víš, jak jsem se dověděla, že nutně potřebuješ blíže neurčenou peněžní částku. Já bych ti ji mohla poskytnout. Tím zachráníš svůj obchod a ještě si to budeš moci vyřídit se svým podivným přítelem.“

„Jistě uznáš paní, že od tebe nemohu přijmout pomoc, dokud nevím, od koho je.“

(…)


© Jiří Zais, 2016


Knihy autora:

Rytíř David Tamfeld z Hranic, Kniha první Rytíř David Tamfeld z Hranic, Kniha druhá

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Kliknutím na tlačítko Souhlasím, odsouhlasíte používání tzv. cookies naším serverem na dobu 3 měsíců. Při další návštěvě se Vám opět objeví možnost cookies schválit či odmítnout. CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít