Zbláznila ses? (ukázka z knihy)

Jana Franče Jirásková: Zbláznila ses?

IV.

20. březen – pondělí

21:00

Autorskej večer Jesmíny a její sestry. Nechtělo se mi sem ani trochu, ale nakonec jsem se přemohla. Jesmína čte z pomuchlanýho čtverečkovanýho papíru báseň:

„Ráno vonící po mateřídoušce

v mysli doznívá vytí psů

všude je ticho

které protneš až broušením

nožů a skřípěním střepů zrcadel

strach kluzký jako

mýdlová pěna

a přece zařízneš

hluboko…“

Předtím předeslala, že ta báseň je věnovaná její dlouholetý přítelkyni – mně.

Muž v červenym baretu (lehce prošedivělej vysokej fešák) jí nese žlutou růži. Její o pět let starší sestra brnká na kytaru něco, co zní jako Dajána bláhová po odvykací kúře na prahu přechodu. Sestra k tomu naštěstí nezpívá. Jesmína se usmívá. Všichni tleskají. A je po všem. Servírka roztáčí další piva. U stolečků si většina pobrumlává, jakej to byl fajn večer. Tmavěrudovlasá paní svěřuje svojí kamarádce šeptem, že ji už nějak „tyhle intelektuálna“ neoslovujou.

21:30

Ke mně se znenadání přitočil Červenej baret.

„Ta báseň o vás byla naprosto výstižná,“ soudí.

(Jak k takovýmu závěru došel, když mě vidí prvně v životě?)

Jesmína hned za ním v závěsu.

„Od tak vnímavého a citlivého člověka, jako jsi ty, si pochvaly nesmírně cením,“ cení na něj svý dokonalý zuby a strká mu pod nos prsa, který jí lezou z výstřihu.

Říkám, že nevim, že bych si tu báseň musela přečíst znova a v klidu. Jesmína mi teda daruje ten sežmoulanej papír s dopsaným věnováním: „Otevřít oči ještě neznamená vidět – navždy tvoje Jesmína.“

22:30

Do košíčku na lednici, k nezaplaceným složenkám a výpisum z účtů, přihazuju to nesmírný Jesmíny moudro a z lednice vyndávám špičku loveckýho salámu. Pomalu ho žvejkám. Jen tak, samotnej. Blahořečím si, že jsem se vymluvila na bolest hlavy, a vyhnula se tak pokračování bujarýho večírku. Nejmíň pět lidí se Jesmíny určitě zeptalo na její zvláštní pseudonym, jeho původ a důvod (vadí jí snad její civilní jméno Irena?) a dalších pět se asi zajímalo o to, od kolika let píše poezii a kde se v ní bere smysl pro tak neobvyklý vidění světa. Její sestra se tam, předpokládám, trochu vyplakala na rameni nějakýmu lehce obéznímu pánovi (že vyrůstat odjakživa ve stínu mladší sestry je potupný) a hodně se pozvracela těsně před zavírací dobou. Prostě jako vždycky.

2:58

Ze spaní mě vytrhlo pípnutí telefonu. Přijatá zpráva:

„Sedím v otevřeným okně se sklenkou červenýho vína a myslím na tebe. Dík, žes přišla. Červenej baret je nadpřirozeně živočišnej. J.“

Pousměju se. Nadpřirozeně živočišnej? Těžko říct, co si pod tim představit. Myslim na Jesmínu, na to, jak je to s ní těžký od tý doby, co se, jak tvrdí, našla. Jako kdyby se už vůbec nepohybovala v reálnym světě. Asi rok zpátky nemluví o ničem jinym než svejch básních, kresbách a projektech. Nejvíc jsem si užila s „Ženou v okovech“, kde mělo jít o recitaci prej avantgardních básní, která by se prolínala s orgastickými výkřiky, vzlykáním a vzdechy. Hlavní protagonistka (Jesmína v bílym kombiné a blonďatý paruce) by při tom byla za ruce připoutaná ke kovovýmu čelu starý nemocniční postele a během deklamace by ji muž zahalenej v kápi políval střídavě červenym vínem a vodou. V pozadí by hrála žena na harfu a na podlaze by po celý scéně poskakovaly a vlnily se nafouknutý červený a černý balónky. Na „Ženu v okovech“ zatím naštěstí nedošlo.

3:37

Dvojí bouchnutí dveří, mlasknutí dvířek od lednice a klení Prostřednídcery: „Do prdele, kdo mi snědl ten salám?!“ (Jí? Ach jo, škoda, že je na zejtra objednaná na oční a neodjela tim pádem na intr…) Vrátila se právě z večírku, kde se zaručeně nečetla poezie, ale někdo se tam zřejmě někomu na rameni opilecky vyplakal a někdo se určitě pozvracel. Prostě jako vždycky.

***

Knihy autorky: