Co by měl ještě každý autor vědět | Autorská práva | 1. Právo se nedává, právo se bere

Tento titulek je samozřejmě revolučním sloganem, který jsem kdysi viděl napsaný na jedné pražské stěně. To, co ve své podstatě říká, je určitě tématem na delší filozofickou diskuzi, do které se zde opravdu nemůžeme pouštět. Faktem ovšem je, že když po krátkou dobu, která je nám na tomto světě vymezena, vyrůstáme v nějakém systému, máme pocit, že jeho právní základy jsou jaksi „dané“, a jen málokdo si proto uvědomuje, že je schopen tyto základy měnit a že na to má i právo, ovšem pokud ho dokáže uplatnit.

Právo není věcí, kterou nám nezbytně musejí dávat jenom zákonodárci, ale záležitostí, kterou si můžeme a někdy i musíme vybojovat a obhájit, pokud na to máme síly a čas. Budete-li jednou známí a vlivní lidé, vzpomeňte si na to, že by bylo potřeba něco udělat s autorským právem, v němž jsou dnes skuteční autoři popelkami, zatímco malé skupiny mocných a bohatých lidí profitují z nesmyslných poplatků, zamořujících společnost jako nebezpečný virus.

Mnoho času, sil a peněz do vytvoření konceptu autorských práv, tak jak se prosazuje celosvětově, investovaly ve druhé polovině dvacátého století především mamutí filmové a hudební koncerny, takže zákony o autorských právech dnes odrážejí v mnoha paragrafech především zájmy velkých producentů a vydavatelů, zatímco práva individuálních autorů uměleckých děl se v rozsáhlých textech doslova ztrácejí.

Nešťastných sedmdesát let po smrti autora, prolobbovaných kdysi především společností Disney kvůli obavám o ztrátu práv na Mickey Mouse, působí dokonce často proti základnímu zájmu autora. Každý autor totiž touží především po tom, aby se jeho kniha dostala k co největšímu množství lidí. A pokud se mu to nepovedlo za jeho života, přál by si, aby se tak stalo alespoň po jeho smrti.

Jenže po jeho odchodu z tohoto světa dost často dochází k opačnému efektu. Různí příbuzní, kteří na autora celá léta kašlali nebo mu dělali ze života peklo, případně producentské firmy, které držely autora celý život na krátkém vodítku, se začínají o práva soudit. Tyto soudy se vlečou celá desetiletí, v některých případech i celých sedmdesát let, a místo toho, aby se autorovy knihy vydávaly, dramatizovaly a natáčely, často nevycházejí vůbec nebo jen s velmi omezenými licencemi.

Někdy dědicové pozdržují vydávání knih i záměrně, protože se s nimi snaží „marketingově pracovat“ — doufají, že momentální vyvolání „hladu“ po autorovi zvýší jejich budoucí zisky.

Generace, která pak práva vysoudí, už často autora ani osobně nepamatuje, jde jí jen o to na poslední chvíli na něm něco vydělat a dochází ke smutnému komerčnímu znehodnocování autorova díla.

Tak milý malý plyšový medvídek Pú, tradičně překrásně ilustrovaný a typický až matematicky přesným absurdním humorem a skvěle pochopenou poetikou dětského světa, byl držen daleko od filmového průmyslu tak dlouho, až ho vzdálení potomci, kterým už na tom nesešlo, prodali na poslední chvíli Disneyho koncernu, který z něj udělal svého typicky kýčovitého obrovského medvěda v seriálech se zcela přiblblými ději, které nemají s knihou společného zhola nic.

V České republice je navíc tento typ zákonodárství ovlivňován především jedním z několika sdružení tzv. kolektivních správců, ovládaným skupinou přibližně tří set lidí, kteří mají osobní finanční prospěch z kasírování všech možných poplatků za jakýkoliv průchod autorského díla veřejným prostorem, ale zcela minimální zájem na tom, aby se tyto poplatky dostaly k reálným autorům (pokud jimi nejsou oni sami). Rozdíly mezi vybranými a nevyplacenými poplatky jsou totiž ziskem sdružení, který si tito lidé rozdělují mezi sebe jako svůj podíl na zisku. Pro příklad můžeme uvést, že z každé kopírky odchází kolektivním správcům povinný poplatek, ze kterého ovšem vy ani nakladatel nikdy neuvidíte ani haléř, i kdyby se na kopírce namnožil vašich knih třeba milion, pokud neabsolvujete poměrně složitý systém vymáhání.

Na diskuze o morálních aspektech tohoto stavu zde opět není místo, čistě pro účely tohoto textu budeme tyto skutečnosti vnímat jako reálnou situaci a soustředíme se na to, jak v ní žít a přežít.

Z mnoha komplikovaných paragrafů jsme se pokusili na následujících stránkách doslova vypreparovat z dosavadních platných zákonů to podstatné, co je opravdu užitečné pro každého autora, který vytvoří nějaké (především literární) dílo.

Pokračování →

© Stanislav Hudský, 2010

Knihy autora: