Jak začít psát fantastiku
Zde se samozřejmě nedozvíte nic o tom, jestli má člověk začít psát ráno nebo večer, v pondělí nebo v neděli, do sešitu, na počítači nebo na psacím stroji, jednou rukou nebo oběma a tak podobně.
Lidé (a to včetně slavných a úspěšných autorů) píší tehdy, když mají zrovna na psaní čas a chuť, a způsobem, jaký jim nejvíce vyhovuje. „Noční sovy“ nejspíš nebudou schopné nic rozumného stvořit ráno, „skřivanům“ zas po deváté večer bude nejspíš hlava padat do klávesnice nebo poznámkového bloku.
Stejně tak má své výhody (ale i značné nevýhody) jak ruční psaní a následné přepisování (nejspíš na počítači, psací stroj dnes již asi nepoužívá skoro nikdo), tak psaní rovnou do počítače.
Tohle vše si každý autor musí rozhodnout zcela sám – já jenom mohu všechny ujistit, že úspěch povídky nebo románu rozhodně nemá žádnou souvislost s tím, zda byla psána za úsvitu, v poledne nebo uprostřed noci, ve všední dny, o svátcích nebo o víkendech a zda slova ji tvořící byla viditelná nejdříve na papíře nebo na monitoru.
Tím „jak začít“ je míněna spíše nutnost rozhodovat se o mnoha věcech, z nichž tou úplně první a základní – a kterou se také mimo spisovatelů fantastiky jiní autoři nezabývají – je potřeba vyřešit problém světa, ve kterém se bude celý příběh odehrávat, a rozhodnout se, zda půjde o svět již existující (byť třeba pouze filmově či literárně), anebo zda si stvořím svět úplně nový a vlastní.
Každý spisovatel je svým způsobem bohem, ale žádný není bohem tak mocným, jako právě autor fantastiky. Ten totiž kromě lidských jedinců a případně zvířecích individualit (coby hrdinů nebo vedlejších postav svého příběhu, které přirozeně tvoří každý autor) může dle své libosti a fantazie vytvářet celá města, řeky, hory, jezera a moře, taky všemožné druhy neznámých zvířat, rostlin, kovů, nerostů a slitin, má právo vymyslet si i úplně nové chemické prvky či fyzikální zákony, dle své vůle může nechat vznikat (a případně také zanikat) celým národům, rasám, říším, civilizacím, kontinentům, ba dokonce rovnou planetám, hvězdám, slunečním soustavám, galaxiím a vesmírům.
Je ovšem třeba si uvědomit, že tato nesmírná volnost má i svůj rub – v souladu s již v dřívějším článku zmíněnými pravidly č. 6, 9 a 14 je vytvoření zcela originálního vlastního světa, do kterého svůj příběh zasadím, poměrně obtížnou prací. Mnozí autoři si (ke své škodě) pořádně neuvědomují – a podle toho taky výsledky jejich tvorby vypadají – že je nutné (zpravidla dávno před započetím samotného psaní) podrobně promyslet např. historii tohoto fiktivního světa, jeho současnou ekonomickou a politickou situaci i právní systémy. A to přinejmenším v těch zemích, kterých se příběh může jakkoli dotýkat – jako určitý příklad, co je tím míněno: když člověk píše historický román ze středověké Francie, tak k tomu samozřejmě nepotřebuje vědět, kdo v té době seděl na trůně a jaké zákony platily v Indii, Číně nebo Japonsku, natož pak v Aztécké nebo Incké říši, a nejspíš nebude třeba ani to, aby věděl, jaké politické a hospodářské poměry v té době panovaly v Rusku, Turecku nebo na Islandu, ale rozhodně by měl vědět poměrně dost o tom, jaká byla situace – po všech možných stránkách – v té stejné době v Británii, Španělsku, Itálii, Svaté říši římské a možná i v Polsku, Maďarsku nebo ve Skandinávii.
Rovněž musíte mít předem promyšlenou podrobnou geografii tohoto světa i to, jaká v něm žijí zvířata, rostou rostliny a nacházejí a využívají se kovy a minerály, jaké v tomto světě existují národy nebo rasy, jaká náboženství tato stvoření vyznávají, jaké hierarchické struktury tvoří, jakou mají morálku, tradice, právní systém, umění atd.
Odehrává-li se váš příběh na jiné planetě než je Země, pak – především je-li to pro příběh sebeméně důležité – musíte mít promyšlené i takové „drobnosti“ jako kolem jaké hvězdy tato planeta vlastně obíhá (tedy zda je to hvězda podobná našemu Slunci, nebo třeba bílý trpaslík, rudý obr, modrý veleobr, červený trpaslík…), zda obíhá pouze kolem jedné hvězdy nebo nějak složitě krouží kolem dvojhvězdy či trojhvězdy, jak výstředná je její oběžná dráha, jak dlouho na této planetě trvá den a rok, jakým způsobem se tam střídají roční období, kolik měsíců, souhvězdí a dalších útvarů jako hvězdokup, mlhovin, galaxií, meteorických rojů… je běžně v noci viditelných na obloze, jaká (tvar, barva, jasnost, velikost) tato nebeská tělesa jsou, zda tam pravidelně probíhají nějaká zatmění nebeských těles a jaká, jestli v tomto světě náhodou neplatí poněkud odlišné přírodní zákony a pokud ano, tak v čem jsou jiné, atd. atd., přičemž toto vše stále musí mít svou vnitřní logiku a v souladu s Pravidlem č. 14 na čtenáře působit maximálním možným dojmem věrohodnosti a pravděpodobnosti.
Stejně volnou ruku má pak tvůrce spekulativní literatury rovněž pokud jde o volbu hlavních i všech vedlejších hrdinů jeho příběhu, kromě lidí jimi totiž může být v podstatě kdokoli a cokoli jiného – jen namátkou: čarodějové, upíři, vlkodlaci, elfové, andělé, démoni, duchové, mimozemšťané, roboti, myslící počítače, mluvící zvířata, oživlé skály, stvoření z ohně, vody nebo dýmu, inteligentní hvězdy, planety a mlhoviny, příslušníci civilizací vzniklých evolucí červů, hmyzu, hlemýžďů, chobotnic, ryb, ptáků, ještěrů, koček, vlků, koní, slonů, delfínů či co já vím jakého jiného zvířete, libovolné mytologické nebo pohádkové postavy, prostě jako hrdiny hlavní i vedlejší, stejně jako žánrové figurky, ve svém příběhu může použít úplně cokoli, nač si jen kdo dokáže vzpomenout a co si umí představit.
Již zmíněné Pravidlo č. 36: Své postavy musíte znát zcela dokonale pak ale znamená, že pokud je vaším hrdinou (vašimi hrdiny) někdo jiný než člověk, tak musíte vědět úplně všechno nejen o tomto konkrétním jedinci, ale také o samotném jeho „živočišném druhu“, tedy nejen jak tato stvoření vypadají, ale také z čeho vznikla nebo se vyvinula, jaké je jejich běžné chování, zdali jsou to spíše predátoři nebo býložravci, zda se jedná o tvory smečkové nebo samotářské, jakého průměrného věku se dožívají (tedy zda žijí zhruba stejně dlouho jako lidé nebo výrazně delší či kratší dobu), kdy pohlavně dospívají (a zda vůbec nějaká pohlaví mají a případně jaká, tedy jestli jsou stejně jako všichni vyšší živočichové na naší planetě dvoupohlavní, nebo se jedná o hermafrodity, tvory množící se dělením nebo pučením, stvoření mající více pohlaví než jenom dvě apod.), jestli se mohou nebo nemohou nějakým způsobem křížit s lidmi, jaká mají oproti lidem biologická, fyziologická či psychologická omezení nebo naopak „bonusy“, na jakých principech je postavená jejich civilizace, jakou mají morálku, tradice, kulturu, v jaká božstva (jestli vůbec v nějaká) věří, zkrátka je nutné předem promyslet dopodrobna etologii, sociologii, psychologii, ekonomii, právo, morálku atd. této jiné rasy.
Ve zcela volné tvorbě světa i postav zkrátka autora omezují pouze jeho vlastní fantazie, vnitřní logika příběhu a popřípadě i dostatek osobního vkusu, který by mu měl zabránit v tom, aby se jeho dílo nápadně podobalo onomu slavnému dortu pečenému Pejskem a Kočičkou a nebohý čtenář byl pak v pozici velkého zlého psa, co z něj po konzumaci bude mít těžkou nevolnost.
Jak již bylo uvedeno, tvořit úplně nové světy i ne-lidské hrdiny není vůbec nic jednoduchého, naopak je to poměrně značná, dosti náročná (a občas i nevděčná) práce. Není tudíž nic divného na tom, že zcela nové světy i maximálně „divné“ a ne-lidské postavy coby své hlavní nebo vedlejší hrdiny vymýšlí pouze část tvůrců fantastické literatury, a mnozí z nich i tak jenom někdy.
Naopak existuje poměrně velké množství spisovatelů, kteří své příběhy zasazují výhradně do našeho světa a/nebo za jeho protagonisty mají pouze lidi, případně takových, kteří si odněkud „vypůjčí“ jak samotný svět, tak část postav, a to třeba i včetně hlavního hrdiny.
Většina autorů spekulativní literatury pak dělá „něco mezi tím“, tedy občas použije nějaký již existující svět (nejčastěji ten náš – a to včetně jeho minulosti a možné blízké budoucnosti) anebo si za hrdiny svého příběhu zvolí zcela nebo zčásti reálné nebo někým jiným vymyšlené postavy, ovšem v tomto „jinak reálném“ světě je stejně „něco jinak“, případně se „obecně známé“ postavy (literární hrdinové, historické osobnosti apod.) chovají tak, jak by to od nich čtenář nejspíš moc nečekal.
Jaké možné variace při tvorbě světa a postav se pro autora fantastiky v zásadě nabízejí a co z nich plyne, to si povíme zas někdy příště.
Nejnovější komentáře