Cizinec v naší zemi
Ostrov doktora Moreaua (film, USA, 1977, Režie: Don Taylor)
Tento přístup nabízí autorově fantazii poněkud větší rozlet, dává mu možnost mít jako hlavního hrdinu, některého z jeho kamarádů, kolegů či jiných blízkých osob, případně naopak jako protihráče či dokonce zavilého nepřítele hlavního hrdiny inteligentní entitu, která není člověkem a tudíž se nejspíš bude více či méně chovat jinak (nelidsky).
Tímto způsobem je samozřejmě možné tvořit příběhy rovněž spadající do „škatulky“ hard sci-fi, zde se zpravidla jedná o případy, kdy touto jinou inteligencí je něco člověkem stvořeného – může jít o robota nebo počítačový program, který si uvědomil sám sebe, případně také o nějakého vyššího savce (primáta, kytovce, slona, mořskou vydru atd.) či jiného tvora (zpravidla některého z těch, které současní zoologové, biologové a etologové považují za vysoce inteligentní, jako jsou např. určité druhy papoušků, krkavcovití ptáci nebo chobotnice), který v laboratoři vlivem genetických či jiných manipulací získal inteligenci srovnatelnou s inteligencí lidskou.
Tuto vysokou, byť ne-lidskou a ryze kolektivní inteligenci mohou nějakými podivnými (zpravidla vojenskými) pokusy nabýt také celá hmyzí společenstva – včely, vosy, sršni, mravenci nebo termiti.
Samozřejmě sem lze řadit také mimozemšťany, návštěvníky z jiných dimenzí či jiných vesmírů nebo cestovatele časem, přicházející z minulosti nebo budoucnosti – ti poslední sice jsou lidmi, ovšem mohou pocházet z časů nám tak vzdálených a tedy i kultur od té naší natolik odlišných, že je vlastně jako „normální lidi“ už nejsme schopni vnímat.
Přímo typický je tento přístup ovšem pro mnohé fantasy subžánry, jejichž hlavním námětem, zápletkou nebo pointou jsou ne-lidské bytosti (nejčastěji nejrůznější mytologické, pohádkové či všem známými autory před delší či kratší dobou vymyšlené postavy) žijící (zpravidla skrytě) v našem světě, náš svět občas navštěvující nebo v něm nějak působící, případně příběhy o nejrůznějším prolínání se či vzájemném působení na sebe dvou světů – našeho běžného a světa zcela jiného, kde platí odlišné zákony a obývají jej podivné bytosti.
Náš současný svět a v něm se vyskytující, občas jej navštěvující či v něm jakkoli působící jedna či více ne-zcela-lidských inteligentních bytostí je de facto „úhelným kamenem“ městské fantasy, častý je tento přístup i u tzv. new weirdu, magického realismu a subžánrů jim blízce příbuzných. Je ovšem nutné si uvědomit, že tyto subžánry, byť byly kvalifikované jako „samostatné“ a „přesně definované“ teprve nedávno, jsou součástí literatury už dlouhá staletí – i pokud bychom nejen veškeré legendy a mýty, ale dokonce i díla např. Jonathana Swifta i Voltaira „zaškatulkovali“ poněkud jinam, spadne nám do této kategorie přinejmenším Alenka Lewise Carolla, což je příběh více než sto let starý.
Samozřejmě i klasické horory už od svého vzniku coby samostatného žánru (za což je považován Frankenstein Mary Shellyové a Dracula Brama Stokera) stojí zpravidla na souboji člověka či skupinky lidí s nějakou inteligentní, leč ne-lidskou a proto člověku silně nepřátelskou entitou – upírem, vlkodlakem, duchem, démonem, ďáblem, čarodějem, zrůdou apod. Samozřejmě sem spadají i všechny zombie horory či parodie na ně (byť o inteligenci zombií lze někdy dosti s úspěchem pochybovat) a do kategorie nebezpečných stvůr lze pochopitelně zařadit i (ne)tvory jako King Kong, Godzilla nebo Vetřelec, které už nelze považovat za „pouhá“ velmi nebezpečná zvířata.
Tito (ne)tvorové (přičemž za netvory svého druhu lze považovat samozřejmě i všemožné lidské mutanty, všechny ty spidermany, x-many a jim podobné, případně „lidozvířata“ z laboratoří všelijakých doktorů Moreauů) mohou být samozřejmě náhodným nebo dokonce záměrným produktem vědeckého výzkumu, čímž se znovu dostáváme do vod více či méně tvrdé sci-fi.
A místo otřepaného hororového klišé o souboji člověka se „zlým“ netvorem je pak možné v díle spíše řešit filosofické otázky jako např. zda a nakolik je a má být člověk zodpovědný za jinou inteligenci, kterou sám stvořil (byť to třeba původně ani nebylo jeho záměrem), nebo zda je opravdu správné a etické bez rozmyslu všemožně likvidovat jiné inteligentní (nebo alespoň semi-inteligentní) bytosti jenom proto, že jsou nebo mohou být lidem nebezpečné.
S tímto přístupem k tvorbě příběhu se nabízí také široké pole působnosti všem fandům kryptozoologie, kteří možná někde ve skrytu duše doufají, že se podaří objevit nějaké „živoucí fosilie“ jako dinosaury, australopitéky, neandrtálce či jiné (dle názoru oficiální vědy slepé a dávno vyhynulé) vývojové větve, které třeba evolucí dospěly i k nějaké formě civilizace.
Stejně tak zde mají velké šance všichni nadšenci pro xenobiologii – protože je otázkou, zda jakéhokoli mimozemského mnohobuněčného (a možná i jednobuněčného) tvora máme považovat jenom za zvíře (byť ne „obyčejné“), a tedy pouhý objekt, dějotvornou rekvizitu, když si nemůžeme být nikdy jistí, zdali toto „zvíře“ není náhodou inteligentnější než my sami.
Ostatně mnohé dobré sci-fi příběhy řeší právě tragická nebo komická nedorozumění plynoucí z toho, že lidé vůbec nepoznali, že se setkali s inteligentní bytostí nebo dokonce vyspělou civilizací (třeba takoví tvorové na bázi křemíku by pro nás stěží byli něčím jiným než pouhými – maximálně tak možná podivně strukturovanými nebo zvláštně seskupenými – kameny, tento prvek je ostatně použit i v jedné z epizod Star Treku), případně že cizí inteligence při své návštěvě na Zemi ani náhodou nezjistila, že člověk je inteligentní nebo že zde existuje (doufejme) vysoce vyspělá civilizace.
Také pro milovníky konspiračních teorií se zde nabízí mnoho možností, protože má-li celý svět potají ovládat a řídit nějaká (vše)mocná entita, stěží se může jednat o něco lidského (jak svého času cynicky prohlásil už Napoleonův ministr policie Joseph Fouché „kdykoli se sejdou tři, aby založili tajnou společnost, jsou dva naprosto neschopní pitomci a ten třetí je agent vlády“).
Je otázkou, zda příběhy o cizí inteligenci, potají „tahající za drátky“ našeho světa, řadit spíše do žánru sci-fi nebo do fantasy, popřípadě vymyslet nějakou úplně novou kategorii, jejíž název možná nebude zrovna lichotivý, protože většina příběhů s touto tematikou je vrcholně pitomá – byť i zde se pochopitelně najdou také (byť dosti řídké) světlé výjimky, potvrzující pravidlo, jednou z nich je film They live (v české distribuci se, tuším, objevil pod názvem Oni existují).
Nejnovější komentáře